Nestárneme příliš rychle?

Nevím čím to je, ale mám divný pocit, že dny jsou kratší, že měsíc není co býval a rok je jen mávnutí do větru.  S každým dalším rokem navíc, mi připadá že stárnu příliš rychle, jistě - můžu se utěšovat , že to není zase tak špatné, ale přeci. Divný pocit tady je. Co říkáte Vy?

Nestíhám nic. Jako dítě si pamatuji, že dočkat se pátku bylo strašné, dočkat se prázdnin bylo jako čekat na nekonečno a když jsem potkal kamaráda mého kamaráda a bylo mu 20 let, považoval jsem jej za chodící mrtvolu. JO tenkrát jsem si to ještě myslel.

Najednou zjišťuji, že vzpomínky už tahnu sebou několik let a že když se podívám zpátky, připadá mi to spíše jako sen, než jako minulost mnou prožitá.

Všechno mi připadá takové nereálné, takové vzdálené, ale přitom blízké. Takový divný pocit, že něco je pryč, ale stále se mnou.

Věk si člověk moc nepřipouští, žije naplno a nemá čas počítat, ale když vidím kolem sebe mé známé, příbuzné a chodím pořád na nějaké výročí a oslavy. Divím se a ptám se sám sebe.

Jak je možné, že je mu už 50 let? Kolik, že má roků spolužák? No, né, opravdu, ten ale zestárl.......

Stačí zavřít oči a vidím ulici, po které jsme jako kluci blbli, trhali sousedům jablka, občas rozbili nějaké okna a  sousedi v mém věku nás naháněli s motykou v ruce.

Kde jsou ti sousedé? Kde jsou ty děti? Kde je ta ulice?

Stárneme asi rychle, příliš rychle, občas bych sem si přál, jen tak se flákat, nic nedělat, ležet na louce a dívat se do slunce a hlavu mít jen plnou bláznivývh nápadů.

Čas nezastavím, dělá si co chce, možná na mě padá divný pocit, že další rok bude pryč, a že už nejsem dítě.

Nějak rychle to utíká.

MOžná  je pravda, jak říkávali staříčci, že každý den je vzácný a je důležité si jej užít.

Možná stačí ke štěstí, že vyjde slunce, že pěkně zaprší, že je krásný mráz nebo že na Apríla je příšerně škaredě, že v létě je dusno až se nedá dýchat a že vánoce jsou krásné.

Život je přeci krásný.